Odsouzení (the end)
Od té chvíle jsem se stali přáteli. Já, Tae a NamJon jsme byli od tohoto dne přáteli. Tae byl takový ten člověk, který nás tahal do problému. Ale byla s ním sranda. Já byl ten člověk, který prostě je. A NamJoon byl ten člověk, který moc nemluví, jak jinak. Brzo potom jsme měli další přírůstek do party. Byl to Taeho bratr Hoseok. Moje zašívarna v podkroví bylo místo, kde jsme se scházeli. Na jednou můj život byl o něco lepší. Vše bylo úplně super do jednoho osudného dne.
„psal jsem si s Kate“ řekl jsem
„A jak je na tom?“ zeptal se Hoseok
„Hodně špatně. Teta, která se o ní stará onemocněla a nevypadá to nejlíp“ řekl jsem smutně
„to je mi líto“ řekl Tae a objal mě
„Víš, co to chce“ řekl škádlivým tónem Hoseok
„Myslíš, na to, na co já?“ řekl úplně tím samým tónem Tae. Bylo děsivé, jak si v tomhle byli, jako bratři, podobní.
„NE, jen to ne“ řekl vystrašeně Namjoon
„Přespávačka v zašívarně!“ Každý důvod se opít je pro Taeho a Hoseoka dobrý důvod.
***
Vše bylo jako vždy. Nedovolil jsem klukům se moc opít. A tak byli jen, jak se říká “v náladě“. Stejně jako já a NamJoon. Zahráli jsme videohry, udělali si popcorn, trochu hodně jsme poblbli venku. A pomalu všichni usnuli. Vzhůru jsme zůstali jen já a Namjoon. Pustili jsme si film.
„Víš, první den ve škole jsi na mě udělal velký dojem“
„hmmm“ řekl nezaujatě a opřel se mi o rameno. A strčil si do pusy hrst popcornu.
„Strašně moc jsem se s tebou chtěl začít bavit cosi mě k tobě táhlo“
„Tak díky. No“ řekl opět nezaujatým tónem. A dál se věnoval filmu.
„Někdy mi přijde, že se s námi ani moc bavit nechceš“
„Netuším, jak tě to napadlo. Ale pravda to není. Kookie, myslíš, že kdybych si tě jako člověka nevážil, vzal bych si tě z ulice domů, když tě ti kluci zmlátili, a staral se o tebe. Nebo že bych si tě vzal v laborkách pod ochranná křídla? Jako člověka si tě hodně vážím.“ Odmlčel se „Opravdu pořád myslíš, že se s tebou nechci přátelit?“
***
Zazvonil zvonek. Že by kluci? Ale co by tu dělali tak brzo ráno. Otevřel jsem dveře. Ale, ale listonoš
„dobrý den, jste Jeon Jung-kook?“ divil jsem se, že tu mluví korejsky i listonoši
„Ano to jsem já“
„Máte tu dopis“ předal mi obálku. Co v ní asi může být
„podepište mi to tady“ ukázal na prázdné místo na papíře. Podepsal jsem to. Pošťák odešel. Co to asi bude za dopis? Prohnalo se mi hlavou. Rozbalil jsem ho a vypadli z něj čtyři letenky. Zjistil jsem, že to jsou letenky do Koreje pro dva tam i zpět. Na co asi? Podíval jsem se znovu do obálky a v ní byla další obálka. Tahle byla ale jiná. Na rozdíl od té druhé byla ozdobně vázaná. Tak tedy rozbalil jsem i jí. Na přední stránce bylo ozdobným písmem napsáno „pozvánka“. Kam mě asi zvou? Otevřel jsem jí. „Zveme Vás na uctění památky zesnulé Kate Jae-jung….“ Jediné co jsem v tom dopise stihl přečíst. Podlomili se mi nohy. Nemohl jsem tomu uvěřit. Kate, moje nejmilejší Kate je mrtvá. Už není. Prostě vymizela ze světa. Jako mlha nad lesy. Ne není to možné. Vždyť na ní měl dávat Jimin pozor. Opět selhal. Popadl jsem telefon.
„Čus můžes mi vysvětlit co se stalo Kate?!“
„ Spáchala sebevraždu“
„Děláš si prdel a proč jako?!!! Říkal jsem ti, ať na ní dáváš pozor! Kdyby si mě poslechl, tohle by se nikdy nestalo! “¨
„já za to nemůžu! Umřela jí teta, u které bydlela. Vtáhla se do sebe. Odstěhovala se. Jak jsem jí měl ochránit? Když byla tak strašně daleko? Je mi to líto. Nemůžu za to. Promiň! Jsem s toho totálně na dně!“ Šlo slyšet, že mluví pravdu. Zavěsil.
Má pravdu. On za to nemůže. Vždyť moc dobře víš, jak je Kate paličatá. Můžeš za to ty! Nevěnoval ses jí dostatečně! Kéž by si zdechl místo ní. TY SOBČE! Jak dál? Nevím jak dál. Složil jsem se na kolena. Slzy mi stýkali z obličeje. Kéž by ses nikdy nestěhoval. Nepoznal by si NamJoona, neopustil Kate. Všechno by zůstalo při starém. Domem se rozeznělo hlasité vyzvánění. Někdo mi volal. Ignoroval jsem to. Nemohl jsem to zvednout. Člověk na druhé straně by poznal, že se mnou něco je. Telefon však nepřestával zvonit. Nechte mně!! Chci umřít v samotě. Stejně jako Kate. Složil jsem se na studenou podlahu. Obličej a vlasy jsem měl zmáčené slzami. Co když nebe existuje? A my se tam s Kate znovu potkáme. Pamatuješ na Kate, když jste spolu ještě nebyli? Musela chodit se zahalenýma rukama. Moc dobře si to pamatuješ. Bylo to období, kdy sis všiml, že s ní něco je. Začali jste se bavit a byl si pro ní oporou. Když ti ukázala předloktí, zděsil ses. Říznutí vedle říznutí, jizva vedle jizvy. Zakazoval si jí to. Pamatuješ, jak se vždy proti tomu obhájila? „uklidňuje mě to“ „Bez maminky nemá cenu žít“ a podobně. Zajímalo mě, co na tom vidí. Dost! Ani nad tím neuvažuj! Dej si teplou vanu a uvidíš, vše bude hned lepší.
Zapnul jsem vodu a čekal, až se napustí vana. Stál jsem před zrcadlem. Ty! To ty za všechno můžeš! Kdyby nebylo tebe, nic s toho se nestane! Jsi bestie! Jsi zvíře! Nezasloužíš si žít. Nezasloužíš si dýchat kyslík. Lidi, jako jsi ty, nemají na této planetě, co dělat! Zbytečně dýcháš kyslík ostatních. Podívej se na sebe. Ty trosko. Vždyť už ani nevypadáš, jako člověk. Oči máš oteklé pláčem, tělo znetvořené tím, jak tě zbili. Kéž by tě tehdy zmlátili tak, že by ses už neprobral. Kéž by tě NamJoonie nezachránil. Vzpomněl jsem si na kluky. Kluci, jak rád bych vás tu teď měl.
Zastavil jsem vodu. A skočil jsem do vany. Usoudil jsem, že svlíknout se je zbytečné. Voda byla příliš horka. Nevnímal jsem to, bylo mi to jedno. Bolelo mě to. Nic jiného jsem si ani nezasloužil. Jsi bestie. Opakoval jsem si stále v duchu. Skrz tak bledou kůží prostoupili žíly. Ach, jak nevinné a plné života. Pomyslel jsem si. Stačil by jeden chvat a veškerý život by z nich vytekl. Ne jen s žil s celého těla. Kookie by už nebyl. Nebyla by ani Kate. Vše by skončilo šťastně. Sešli by jsme se na druhé straně. Promítali se mi myšlenky v hlavě zatím, co jsem si v prstech prohlížel žiletku. Tak nevinná věc a co dokáže udělat. Žiletku jsem opřel o své žíly a potáhl. Ležel jsem tam. Smrt už mi šeptala líbezná slůvka do ouška. Hnáty mě držela za ramena a tahala mě k sobě.
***
„Kookie!!“ rozrazili se dveře koupelny.
„Kookie, Kookie, Kookie“ Opakovala pořád do kola, tak vyděšeným tónem osoba, která před chvíli vpadla do místnosti.
***
„Kde to jsem!“ Vykřikl jsem, když jsem se probral v místnosti plné sedadel.
„pšššš…. Neřvi, jsi v letadle“ řekla osoba sedící vedle mě. Podíval jsem se vedle sebe. Byl to NamJoon. Nikdy jsem někoho tak rád neviděl. Chtěl jsem ho objat. Ale bylo by to trapné. Zmateně jsem se rozhlédl okolo sebe. Potom jsem si vzpomněl na tu vanu. Podíval jsem se na ruku, byla obvázaná.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se zmateně
„Našel jsem tě ve vaně a vzal tě do nemocnice, kde ti zastavili krvácení. Málem si vykrvácel“ Vůbec mě nezajímalo, kam letím nebo proč. Hlava mě bolela a viděl jsem rozmazaně. Bylo mi strašně. A když jsem si vzpomněl, že mi umřela nejdražší osoba, bylo mi ještě hůř. Nepamatoval jsem si ani pobyt v nemocnici, ani to jak mě dal do letadla. Ztratil jsem vědomí.
***
„Dobré ráno“ pozdravil mně známí hlas, když jsem otevřel oči
„Kde to jsem?“jediné co mě v ten moment napadlo
„prospal si celou cestu do Koreje nyní jsi v hotelu.“ Pousmál se
Probudil jsem se plný sil. Odhodlaný postavit se jedné velké překážce v mém nenávistném životě. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Spal jsem na manželské posteli. Vedle mě asi taky někdo spal, protože toto místo bylo rozházené. V pokoji byli další dvě postele. Taktéž neustlané. Shodil jsem ze sebe deku. Opět jsem byl jen ve spodním prádle. Někdo mi asi rád sundává oblečení! Vzpomněl jsem si, jak jsem poznal NamJoona. On byl vlastně, takový můj strážný anděl, pokolikáté mě to zachránil? Po prvé to dopadlo skoro stejně. Sami dva v pokoji, já jen ve spodním prádle a pomlácený. Stejně jako teď. Seskočil jsem z postele a postavil se k oknu. Málem se mi zamotala hlava, když jsem viděl tu víšku. Rozrazili se dveře. Opět známé hlasy. Hoseok a Tae. Tyto dvě osoby uměli přinést do vážné atmosféry vtip a smích. Dnešek nebyl výjimkou.
„Jak to že Kookie je jen v boxerkách a mi jste to zakázali?!“ Zeptal se dotčeně Hoseok
„No, víš, mu většinou to spodní prádlo drží po hromadě a nemá třeba na prdeli díru.“ Odpověděl NamJoonie. I přes to, jak mi bylo špatně, jsem se rozesmál.
***
Stál jsem před dveřmi kostela a bál se. Bál se toho, že zase uvidím její rodinu. Že zase uvidím Jimina. Že uvidím její tělo. Naštěstí tu byl se mnou NamJoon, jako opora. Byl jako betonový sloup, o který jsem se opíral. Nikdy neuhnul. Věděl jsem, čím si musel projít on sám. Bylo to mnohokrát horší, než to co prožíváš teď. Měl by ses stydět Jungkooku. Táhneš ho zpět do země, kde ztratil svou rodinu, prožil nejtemnější časy svého dětství. Myslíš, že si nevzpomněl na svou minulost? Jasně, že si vzpomněl, ale neměl čas se za ní otočit, protože tu je sobec, jako jsi ty! Otevřel dveře kostela. Všichni už tam stáli. Čekali na mě. Čekali, až si budou moct ukázat prstem. To je on! To je ten, který jí zabil. První co jsem viděl, byl Jimin. Byl ztrhaný pláčem. Šlo vidět, že na jeho ramena dopadá veliká zátěž. Určitě taky cítí vinu z její smrti. Bohužel on tam nikoho neměl. Dřív bych byl v takové situaci jeho oporou. Teď tu ale pro něj nemůžu být. Stejně, jako Kate, nemá nikoho. Snad jen rodinu. Objal jsem ho. Nic jsem neříkal a proč taky. V ten moment nic nemělo cenu.
Pozůstali stáli nad hrobem a házeli kytky dolů. NamJoon mě držel za zraněnou ruku. Byla to jediná bolest, kterou jsem cítil. Bylo mi už všechno jedno. Ani slzy mi už netekli po tváři. Zbyla ze mě troska, tělu podobná. Byl jsem jako loutka. Kam šel NamJoon tam jsem šel já. Kdyby mě nedržel za zraněnou ruku. Není ze mě ani loutka, snad jen nepohybující se troska. Nebe bylo zatažené. A na hřbitově bylo ticho. Nezpívali tu ani ptáčci. Jediné co šlo slyšet, byl vzlykot pozůstalých.
„Proč se snažit dál žít? Když dopadneme všichni stejně!“ ozvala se otázka tichým hřbitovem. Všichni se otočili na osobu, kterou tuto otázku položila. Já zůstal hledět na rakev. Věděl jsem, jak to dopadne. Znal jsem ho až moc dobře. Výstřel. Panika. Výkřik. NamJoon mě přitáhl k sobě blíž. Jako by si namlouval, že mě zachrání. Odtáhl mě pryč. Abych neviděl zakrvácené tělo mého nejlepšího kamaráda.
„Kookie, neboj jse, jsem tu pro tebe“ šeptl mi do ucha. A zmáčkl mě v náručí jako by o mě měl strach
***
„Pšššššš… slyšíš je?“ rozezněl se šepot tichou místností. Takhle si Kookie povídal často. Nikdo nevěděl proč ani na koho mluví. V místnosti byl vždy sám. Doktoři mu totiž omezili návštěvy. Už k němu nikdo nesměl. Nikdo totiž nemohl vidět, jak špatně na tom je. Nebyl už ani sobě podobný. Ale byl šťastný. Už ho nevídali, ani vlastní rodiči. Žádný z doktorů neuměl vysvětlit, jak se ze dne na den z obyčejného kluka stála taková troska. Jediný kdo by jím to pomohl objasnit, byl NamJoon. Ten ale utekl od své adoptivní rodiny, když viděl jak se s člověka na kterém mu tak záleží, stává troska. Nemohl se vyrovnat s tím, že opět ztratil někoho na kom, mu tak záleželo. Poprvé za tolik let se někomu opět otevřel, opět si někoho pustil k tělu, ale opět to dopadlo ztrátou.