Povídky

Školní den dopadl skoro líp než ten před tím. Celý den jsem hledal Taeho. Nikde jsem ho nemohl najít a tak jsem se sám vydal domů.

„Hej ty žlutá hubo!“ ozval se celkem známí hlas. Bohužel jsem mu nerozuměl, a proto jsem se ani neotáčel. Ale tento výkřik se zopakoval několikrát. A já ho i přes to ignoroval. Po chvíli jsem uslyšel, jak ke mně někdo rychle běží. Zaťukal mi na rameno. Otočil jsem se. Stála tam banda kluků. Byli mi povědomí. Jeden mě udeřil pěsti do obličeje. Ucítil jsem štiplavou bolest v nose. Předklonil jsem se a chytl jsem si nos. Kapky krve dopadali na zem. Tím to ale neskončilo. Někdo mi podkopl nohy. A já se svalil na zem. Dostal jsem do žeber, do ledvin a znovu do obličeje. Spadl jsem do bezvědomí. Všechno to uteklo tak rychle. Potom mě tam asi nechali ležet. Nikdo si mě nevšímal. Ale mi to bylo jedno. Zdálo se mi o Kate a o tom jak se o mě stará, jak mi ošetřuje rány. Byl to úžasný sen. Její oči, její vůně, jako by byla se mnou. Upřeně jsem se na ní koukal. Pohladil jsem ji po líčku.

„miluju tě“ šeptl jsem. Ona to ale nevnímala. Ani se na mě nepodívala. Odešla. Už se nevrátila. Už mi neutřela krev z mích ošklivě otevřených ran. Už mi nedala napít, když jsem měl žízeň. Stýská se mi.

„Umřela!“ zařval kdosi. Vyděsil jsem se. Jako by do mě bodli nejtupějším nožem. Bolest se šířila mým tělem. Nebudu bez ní žít. Zoufalost. Strach. Pláč.

Otevřel jsem oči. Kde to jsem. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Byl jsem v nějakém pokoji. Byl celkem útulný. Někdo tu určitě žil. Na stěnách vyseli plakáty s krásnými citáty. Naproti posteli bylo křeslo a gauč. Okna byla zatažena. Kde to sakra jsem. Pokoj patřil určitě člověku v mích letech. Protože mi nepřišlo, že by tenhle pokoj patřil nějakému 13letému harantovi nebo dospělým lidem. Byl jsem strašně unavený a tak jsem si řekl, že to teď nebudu řešit. Usnul jsem.

Cítil jsem, jak mi někdo otírá rány na hrudi vlhkým kapesníčkem. Usmál jsem se. Aspoň někomu na mě záleží. Znovu jsem usnul.

„Víš, v životě jsem to měl hodně těžké, když mi bylo osm. Mého taťku zabili nějací rasisti. Byl mi hodně blízky, nikdy jsem v životě nepoznal stejně blízkého člověka, jako byl on. Po jeho smrti to šlo s maminkou hodně z kopce. S tatínkem vyrůstali, později se vzali a měli mě. Oba dva jsme pro ní znamenali hodně. A když jeden z nás umřel a druhý se uzavřel do sebe, zbláznila se. Stále se ptala lidí okolo,  jestli je taky slyší. Dosud nevíme, co myslela. Bála se, že si pro ní někdo jde asi ti vrazi co zabili tátu. Byl jsem malé dítě. Bylo pro mě těžké pozorovat, jak se mi řítí rodina před očima. Na pár let se to s mamou zlepšilo. Byla vyrovnaná. Spokojená. Prostě máma jak se patří. Jenže to mělo háček. Nestarala se o mě, stal se s ní narkoman. A jediné co jí zajímalo, byla dávka drog. Když mi bylo devět, zavřeli jí na odvykačku. Dva měsíce potom utekla za mnou. Schovávali jsme ji u tety asi půl roku. Pak jí našli. Ona ale znovu utekla. A předávkovala se. Měsíc před míma desátými narozeninami umřela. Nemohl jsem se s ní rozloučit. Prostě a jednoduše odešla stejně jako můj tatínek. Její tělo našli na jednom záchodě na vlakovém nádraží s papírkem v ruce. Na papírku bylo napsáno. Kim Nam Joone bez tebe nebudu žít. Tím to ale neskončilo. Babička, která mě po matčině smrti vychovávala. Silně onemocněla. Nemohla se o mě starat. A tak mě jí vzali. Dali mě do dětského domova. Ztratil jsem rodinu. Ztratil jsem to všechno, co jsem doposud měl. Když mi bylo dvanáct let, adoptovali mně, lidi, kteří byli europoidní rasy. Měli vlastní děti. Ty děti byli o něco starší, než já. Byl jsem každý den jimi terorizován. Ve čtrnácti letech si mě opět vzali zpátky do dětského domova. Měl jsem tam přátele. Začínalo se mi dařit. Ale pak mě zase dali do pěstounské rodiny. Ta rodina se mi zalíbila. Později mě adoptovali. Měl jsem hrstku přátel. A pak jsme se přestěhovali z Koreje sem. Už jsem si nehledal přátele, prostě jsem se jednoduše uzavřel do sebe. Zde už bydlím tři roky.“  Poslouchal jsem něčí hlas, jak mi vypráví jeho život. Tento příběh mě vyděsil. Byl jak vystřižený z nějakého filmu. Chtěl jsem se posadit a člověka z lítostí obejmout. Ale byl jsem, moc slabí a k tomu jsem ani nevěděl, kdo to je. Na chvíli jsem zase usnul. Zdálo se mi, že spím celé storočí. Otevřel jsem oči. Probral jsem se. Naproti na gauči jsem si všiml postavy. Tato osoba ležela bez pohybu jako by byla mrtvá. Posadil jsem se. Po chvíli jsem si všiml, že je to chlapec. Neviděl jsem mu do obličeje. No tak otoč se na mě. Řekl jsem v duchu. Měl blonďaté vlasy, které mu spadali do obličeje. Chvíli jsem pozoroval, jak klidně oddechuje. Vypadal tak neškodně, tak sladce.  Kdopak jsi? Potichu jsem ze sebe sundal deku. Celou dobu jsem jen ve spodním prádle? Mávl jsem nad tím rukou. Postavil se na vlastní nohy.  Mé nohy pocítili tíhu mého těla. Asi jsem opravdu dlouho spal. Ignoroval jsem jí. Chtěl jsem neuvěřitelně moc vědět, kdo to je. Sklonil jsem se k osobě. Shrnul jí vlasy z obličeje. Bože můj!!! Je to NamJoon. Ten kdo se o mě celou dobu staral, byl NamJoon.  Jsem jen ve spodním prádle v jeho posteli! Začal se vrtět a pomalu probouzet. Rychle jsem skočil do postele a dělal, že spím. Postavil se z pohovky a sedl si ke mně na postel.

„Ještě spíš?“ odmlčel se „ zdálo se mi o tom, že už jsi vzhůru“ vzdechl „to byl krásny sen“ podíval se na mě, shrnul mi vlasy z obličeje. „No tak stávej, spíš už dva dny mám o tebe strach.“ chvíli jsem nic neslyšel. Pak se vzal a odešel. Po chvíli znovu přišel, asi mi donesl pití. Uslyšel jsem, jak si sedá na gauč. V pokoji bylo takové ticho, že šlo slyšet, jak něco píše. Posadil jsem se.

„Dobré ráno“ řekl s úsměvem na rtech

„Co tu dělám“ zeptal jsem se zděšeně

„ Našel jsem tě cestou domů ze školy. Ležel jsi nedaleko mého domu. Tak jsem tě vzal dovnitř.“

„Aha a jak dlouho už spím?“

„Bude to druhý den“ posadil se ke mně, na postel.

„Na, napij se“ řekl se skleničkou v ruce. Skleničku mi dál k ústům a já se napil.

„Asi si dostal do hlavy, a proto si na chvíli omdlel. Jen ti chci říct, že až se podíváš do zrcadla, nelekni se. Asi ti někdo musel dát pěknou sadu“

„Jo asi to byli ti kluci, kteří se mnou měli problémy na obědě. První den ve škole“

„Asi nejspíš. Jsou to parchanti, už delší dobu jim jdu po krku“

„ A proč?“

„Protože to jsou rasističtí tupci! Ne jeden už kvůli mně byl v nemocnici. A dokud budu na tomhle světě. Tak se mnou budou mít problém“ Naštval se. Vzpomněl jsem si, co mi zřejmě on říkal. Rasisti mu přece zabili tátu. Zhluboka se nadechl. „A jak se cítíš?“ zeptal se mně

„celkem fajn. Co je za den?“

„Zítra je pátek“ odpověděl mi

„nemáš hlad?“

„ne opravdu ne. Chtěl bych jít domů. Naši mě asi budou hledat“ řekl jsem, i když jsem věděl, že jim jsem naprosto ukradený.

„OK zavedu tě domů“