Odsouzení 2
„no kde se flákáš, frajere???“ zeptala se mě matka
„byl jsem s Kate“
„to je super, že si spolu užíváte poslední dny“
Vyděsil jsem se „ cože jak poslední dny!!!?“
„tátu povýšili, stěhujeme se do Evropy“
Podlomili se mi kolena „Aaale to nejde… mám tu přátelé, holku a mám to jen tak hodit za hlavu?!“ vhrkli se mi slzy do očí
„ale vždyť to můžeš mít i tam“
„ale ty to nechápeš!!“ vyběhl jsem do svého pokoje a zabouchl dveřmi.
Není to ani rok co můj život začal dávat smysl. Začalo se mi dařit ve škole, měl jsem nádhernou přítelkyni, začal jsem být oblíbený v kolektivu. A teď mi to chtějí vzít!? Slzy se mi roztekly po obličeji. Pocit že bych jí už nikdy nedržel v náručí, mě ubíjí. Chci umřít. Život bez ní nemá cenu. Bez ní jsem na dně. A co teprve ona? Nedávno jí umřela maminka, nemůžu jí tady nechat. Musím jí najít anděla strážného, který jí podrží nad vodou. Ale koho? Musím někoho, kdo mi je velmi podobný. Jednoznačně Jimin! Ale pocit že na ní šahá těma prackami! NE! Kate vezmu si tě sebou! Ať pojedu kamkoliv, budeš se mnou. Spolu na konec světa! Kdyby to tak šlo. Zabořil jsem hlavu do polštáře. Bože! Nedokážu bez ní být ani den natož celí život. Slzy se mi opět rozběhli po tváři. Ochráním tě!! Jak moc tě chci teď držet, objímat, cítit při sobě. Pamatuješ si její vůni? No jistě jak bys nemohl. Hysterický pláč. Kate já tě ochráním, i když budu na míle daleko!! Podržím tě nad vodou, neboj! I když bych to sám teď potřeboval. Nemůžu dál bez ní! Nemůžu ani nepůjdu! Ale no tak Kookie vzchop se, jsi silný! Nešlo to slzy se stále nezastavitelně rozlívali po obličeji…..
Celou noc jsem probrečel. Divím se, že jsem někoho nezbudil. Mam strašné rodiče! Kdyby si se mnou aspoň přišli promluvit. Vím, že je špatné je za to odsuzovat. Jsou i horší rodiči, kteří pijí, fetují, vůbec se nestarají o své děti. Už od té doby co jsem na světě, je jím jedno co cítím, jsou jim naprosto ukradené mé emoce. Ale nemůžu jim to dávat za vinu, jsou příliš zaneprázdnění svou práci.
***
„Ahoj Jimine, můžeme si promluvit?“ Jimin byl odjakživa můj nejlepší kámoš. Vyrůstali jsme spolu.
„Jo už jsem se chystal si s tebou promluvit. Děje se něco? Všiml jsem si, že jsi dneska nějak smutný.“
„Budeme se stěhovat do Evropy“
„Co že?! To nemyslíš vážně!!! Co bude s námi a co na to řekne Kate?!“
„No právě ty víš že ji teď umřela maminka, že? Vím, že až odjedu, složí se s toho. Nemá nikoho jen mě. Chci aby si tu byl pro ní!“
„Udělám cokoliv.“
„Jestli si něco udělá je to na tebe!“
„dobře brácho. Pro tebe cokoliv.“ Řekl odhodlaně Jimin
„a ještě něco. Až bude brečet, řekni jí ať se usměje, to jí sluší víc“ tuto větu jsem jí vždy říkal, když nebyla ve své kůži.
...
(Kláriška, 11. 6. 2016 0:11)