odsouzeni 6
Po cestě do školy jsem potkal Taehyunga. Snažil se na mě promluvit, ale já ho ignoroval. Měl jsem sluchátka a celkem jsem se styděl. Škola byla hodně velká. Udivovalo mě to. Oproti školám co byli v Koreji, byla obrovská. Musel jsem chodit na soukromou školu, protože jsem neovládal místní jazyk. Po dlouhém hledání jsem našel mojí třídu. Na jeden výdech jsem zmačkl kliku. Vstoupil jsem do dveří. A lidi v místnosti rázem ztichli. Nikoho jsem neznal. Našel jsem si místo v lavici a posadil se. Nasadil jsem si sluchátka do uší a dál dělat to co mi šlo nejlíp. Co teď asi děla Kate. Snad není s tím Jiminem. Stalé mi vrtalo hlavou. Asi po dvou minutách co jsem seděl v lavicích se studenti uklidnili a do místnosti vstoupila učitelka. Ze slušnosti jsem si sundal sluchátka, ale už dávno jsem věděl, že tu nikomu nerozumím.
„Dobrý den, studenti“ zpustila učitelka anglicky. Díky bohu jsem alespoň trošku angličtinu ovládal.
„Ráda bych tu přivítala nového studenta Jeona Jung-kooka, je z jižní Koreje“ Všichni na mě upřeli zrak. Cítil jsem, jak pomalu rudnu.
Horší to bylo na obědě. Naše škola má totiž spojenou jídelnu s nějakou jinou školou. Sedl jsem si ke stolu s jídlem. Opět jsem měl v uších sluchátka. Všiml jsem, že nade mnou stojí nějaká banda kluků Zvedl jsem hlavu a sundal si jedno sluchátko.
„Hej. Ty tlamo žlutá. To je moje místo!“ řekl nějaký chlapec. Nerozuměl jsem mu. Jen jsem se na něj nechápavě díval. „Vypadni!!! Rozumíš!!“ Vykřikl hlasitěji a rukou bouchl do stolu. V momentě se všichni v jídelně dívali jen na nás. Na nic jsem se nezmohl, jen jsem tam tak seděl a koukal ne ně. Což je asi vytočilo ještě víc. „Ty parchante! To je naše místo!“ opět zvolali. Teď se asi opravdu naštvali. Zvedli mě ze židle a přitiskli ke zdi. „Takže ty nerozumíš jo?!“ Kluk, který mě držel pod krkem, se rozmáchl rukou, aby mi vpálil. Přivřel jsem oči, protože jsem věděl, že to bude pěkně bolet. Ale nic. „kluci můžete toho nechat!?“ ozval se hrubý mužský hlas. Otevřel jsem oči. Stál tam kluk. Měl blonďaté vlasy, byl o něco vyšší než já. Strážný anděl. Na jeho otázku se ozvalo jen drzé „ne!“. Blonďáček se pousmál „hmm… když myslíš?“ a dal pěstí do obličeje klukovi, který mě až do teď držel pod krkem. Klukovi se hned zpustila krev z nosu. Všichni co stáli na jeho straně. Utekli ode mě pryč. Podíval jsem se na mého zachránce. Ten se jen usmál a odešel pryč.
„není ti nic?“ přišel za mnou rozrušeny Tae
„ne, není. Kdo to byl?“
„To byl Kim Nam Joon. Nic moc o něm nevím. Ale je taky z Koreje. S nikým se nebaví.“ Když tohle dořekl, rázem mě ten člověk začal zajímat. Musím se s ním spřátelit.
„nechceš dneska zajít ven?“ zeptal se Tae. Já byl ale moc zamyšlený.
„haló! Nechceš zajít ven!“
„co?!“ probudil jsem se
„Ptám se, jestli by si dneska neměl chuť zajít ven. Provedl bych tě městem.“
„Jo, jo mužem“
„tak ve dvě, před vašim domem?