Povídky

„tak ve dvě, před vašim domem?

***

Kookie jako vždy. Už zase nestíháš. Za minutu máš být s Hyunem venku a ty se teprve válíš v posteli. Zazvonil zvonek. Vyskočil jsem z postele a seběhl schody dolů. Otevřel jsem dveře. Ale tohle jsem opravdu nečekal. Za dveřmi nestál Tae, ale Nam Joon. Rozbušilo se mi srdce. Vlastně ani nevím proč. Možná proto že jsem byl jen v pěkně úzkém spodním prádle.

„Čau, jsi Jeon Jung-kook?“ cítil jsem jak pomalu rudnu. Ale i přesto jeho tvář byla úplně bez emocí.

„co? Jo“

„Máme spolu být na laborky. Prý budu tvůj tlumočník. Nebo tak něco.“

„OK. Díky“ odmlčel jsem se.

„nechceš jít s námi do města?“

„Ne. Díky“ odpověděl. Jako by řekl „myslíš to vážně? Já s takovýma nulami, jít ven?“ a odešel pryč. Chtěl jsem na něj zařvat „NEODCHÁZEJ!“ ale bylo by to trapné. Když jsem pozoroval, jak odchází, cítil jsem pocit úzkosti. Stejný pocit jako, když jsem opouštěl Kate. Hodně mi jí připomínal. Byl stejně tajemný. Jo, a taky měl stejně blonďaté vlasy, jako ona. Jako bych od ní vůbec neodešel. Jako by byla se mnou. „Prosím neodcházej, chci být s tebou“ šeptl jsem potichu. Stál jsem jen tak polonahý ve dveřích domu a představoval si, jak na mě mluví. Probudil mě až hlasitý smích. Oklepal jsem se a uviděl jsem Taeho, jak brečí smíchy. „Cože neodcházej? Co to meleš“ řekl mezi tím, co se bez přestání smál. „Jo fakt vtipné“ řekl jsem uraženým tónem.  Chvíli jsem stal na prahu domu a díval jsem se na Taeho záchvat smíchu.

„Byl tu Nam Joon“  řekl jsem. Tae se zarazil.

„co že? Co chtěl?“

„budeme spolu spolupracovat v laborkách“

„a to ti to nemohl říct ve škole?“

„no mohl. Nevím, proč přišel až ke mně domů“

 „odkud má tvojí adresu“

„jak to mám vědět“

„no dobře tak jdeš?“ zeptal se Tae

„mohl bych, že?“ natáhl jsem se pro klíče od domu. Zavřel za sebou dveře a zamkl.

„myslíš vážně? Ty jdeš jen ve spodním prádle“ opět ten jeho záchvat smíchu.

„já si říkám, že mi je nějaká zima“ musel jsem se zasmát nad svou blbostí.