odsouzení 8
„já si říkám, že mi je nějaká zima“ musel jsem se zasmát nad svou blbostí.
***
„Na to že si byl první den ve škole, si tě celkem všichni zapamatovali“řekl Tae a posadil se na kraj postele
„Jak to tak vidím tak asi jo. Ale jak jsem měl vědět, že si k tomu stolu nesmím sedat?“
„ne jen kvůli tomu, ale holky si tě celkem oblíbili. Jestli víš, co tím chci říct“
„ jo naprosto tě chápu. Ale mají smůlu. Moje srdce patří jen jedné. I když to že jsme se odstěhovali, znamenal asi definitivní konec, pro mě bude stále ta pravá“
„Paaani, ty si ji asi musel hodně milovat.“
„Jo“ řekl jsem a sklonil hlavu „ I já pro ní hodně znamenal. Pár měsíců zpátky jí umřela maminka. Neměla nic jiného než mě“řekl jsem sklesle.
Tae se odmlčel a šlo poznat, že neví, co má říct.
„To už je, ale minulost nechci se s tím dál zaobírat. A co ty? A láska v životě?“
„Nic moc. Je tu jedna holka, která se mi moc moc líbí, ale já jí asi nezajímám. Píšeme si, bavíme se a ona mě považuje za nejlepšího kamaráda. Je to ten typ holky, co má radši zlé kluky, než ty hodné.“ Řekl a hlasitě vzdychl.
Chvíle ticha. Jak rád bych viděl Kate. Viděl její usměv, cítil její vůni. A pocit, že tohle všechno patří, už dávno jinému mě užíral. V tu chvíli jsem si vzpomněl na NamJoona. Vlastně ani nevím proč.
„Řekni mi ještě něco o tom NamJonovi“
„A proč?“ zeptal se Tae pobaveně. Nemohl jsem mu říct, že mě něco k němu přitahuje. Jako by byl magnet. Tenhle člověk byl tak tajemný, jako nejtajnější tajemství vesmíru. Každičké slovo, každičká věta o něm mě zajímala.
„Tak budu s ním na laborky. Tak se o něm něco chci dozvědět.“
„Nevím, co ti o něm mám říct. Jak jsem řekl, nic moc o něm nevím. S nikým se nebaví. Všichni z něj mají tak trochu strach. Zastává se slabších. Jak nad tím tak uvažuju, asi nemá rad nespravedlnost.“
„Aha a tebe někdy nelákalo se s ním spřátelit?“
„Jistě že. Rád se bavím se všema. Mám rád lidi a ještě radši mám rád společnost přátel.“
„To skoro vše vysvětluje“ pousmál jsem se. „hele nechceš něco vidět?“ dodal jsem. Vzal jsem ho na mé tajné místo na půdu. Byl tím naprosto unešený. Pak mě vzal do města, kde mě provedl. Je to opravdu krásné město. Takové malinké. Oproti městu, kde jsme bydleli, když jsme žili v Koreji, tu bylo i málo lidí. Vše bylo krásně rozkvetlé. Vzal mě i do parku. Hodně se podobal parku, ve kterém jsme byli vždy s Kate. Rád jsem na to vzpomínal. Jak se asi má. Pak mě vzal i na pláž. Moc se tomu nedalo říkat pláž. Vlastně to bylo nábřeží plné oblázků a hebké trávy. Skoro jako zamilovaný pár jsme se zde procházeli a jen tak si povídali. Tae byl člověk, se kterým jsem si opravdu rozuměl. Znali jsme se teprve pár dnů a přišlo mi, že se známe celí život. Pomalu se stmívalo. Tae koukl na hodinky, co měl na ruce.
„Pááni s tebou ten čas utíká pěkně rychle. Už musím jít. Za chvíli budeme mít večeři a rodiče si potrpí na tom, abychom večeřeli spolu. Vždycky když přijdu pozdě mám nehorázný problém. Trefíš domů sám?“
„Jo jo určitě jdi“
Zamával jsem mu na rozloučení