Odsouzení
„miluju tě“ šeptl Kookie slečně, kterou držel v náručí a daroval jí pusu na čelo.
„od té doby co mi umřela maminka, cítím v mém životě propast. Ty si jí ale vyplnil Kookie. Jsi moje všechno“ řekla blondýnka a podívala se Kookiemu do očí
„na vždy spolu?“ zeptal se Kookie s úsměvem na rtech. Místo odpovědí se mu dostalo dlouhého polibku. Polibek byl jako kouzlo. Láska je oba pohltila. Nevnímali nic jen sebe navzájem. Vůbec si nevšimli, že se zpustil drsný déšť. Brzo oba byli promočení na kost. Bylo jim to jedno, protože oba měli toho druhého.
„všiml sis, že se rozpršelo“ odtrhla se od Kookieho blondýnka
„no jo“ odpověděl udiveně. Popadl jí za ruku a utíkal alejí do místního altánku. Parkem se rozléhal šumot stromů, zpěv ptáčků. Dnes byl krásný, horký den a déšť akorát zchladil rozpálené město. Po chvíli déšť přestal a na nebi se objevila duha.
„Lásko, podívej duha“ řekla s úžasem blonďatá dívka. Kookie obrátil svůj zrak, který až doposud věnoval své dívce, aby se podíval, na všemi tak milovanou, duhu.
„Je nekonečná. Stejně jako láska k tobě“ a pevněji jí objal.