odsouzení9
Proč jsem jen lhal. Jasně, že domů netrefím. Sedl jsem si zoufale na lavičku. Už nemůžu. Bloudím tu tak hodinu. Je už úplná tma. Co teď budu dělat? Rozhlédl jsem se okolo. Bože můj vždyť tu už jsem byl. Bloudím pořád do kola. Pocit úzkosti. Uviděl jsem postavu. Poslední naděje. Ta postava seděla naproti na lavičce. Byla celá v černém a něco psala. Vypadalo to, že má v uších sluchátka. Byla mi povědomá. Uslyšel jsem křupnutí větve. Nehorázně jsem se lekl. „MAMÍ!!“ Postava zvedla hlavu. Postavila se a vydala se směrem ke mně. „opravdu? Mami?“ řekl, mi nějak známi hlas. Bože! vždyť to je NamJoon v momentě jsem se musel v duchu zmlátit MAMI?!!! MAMI?!! Myslíš to vážně?
„Nezabloudil jsi?“ zeptal se pobaveně
„možná trochu“ snažil jsem se znít nevystrašeně
„no nic tak já půjdu, když jsi teda nezabloudil“ otočil se ke mně zády a pomalu odcházel.
„prosím odvedeš mě domu?“ zeptal jsem se žadoníc o pomoc.
I přesto, že byla tma, cítil jsem jak se NamJoon usmál. Jako by na to čekal celí den. Otočil se ke mně zpět.
„chceš?“ řekl škádlivým hlasem
„ano prosím“ kuňkl jsem zoufale.
Opět jsem ucítil jeho ďábelský úšklebek.
„tak pojď“
Vedl mě tmavými uličkami. Jediné co jsem vyděl, byla jeho tmavá silueta těla. Bylo trapné ticho, které tomuto člověku dodávalo tajemnost. Nějakým způsobem mě ta tajemnost k němu táhla. Co tak pozdě v noci dělá venku. Napadlo mě. Je zvláštní.
„co tak pozdě večer děláš venku?“ zeptal jsem se tiše.
„to je jedno“ ztichl jsem, protože to nevypadalo, že se se mnou chce vybavovat. Po pár minutách mě dovedl před náš dům. Díky bohu, nikdo ještě nebyl doma.
„ nechceš jít dovnitř?“ zeptal jsem se, abych přerušil pro mě tak trapné ticho.
„ne, díky. Ahoj“ a odešel. Pane bože, musím se s ním spřátelit. Cosi mě k němu neuvěřitelnou sílou táhlo.
„počkej!“ vykřikl jsem a osobu zastavil
„opravdu nechceš jít dovnitř. Přece venku nezmrzneš“ pokračoval jsem v přemlouvání.
„ne díky musím jít“ řekl otráveným tónem a já pochopil, že opravdu nechce