Rudá zář
Tento den začal jako každý jiný. Ráno jsem jako každé ráno odešla do práce. A po náročném dnu jsem se vrátila domů. I přesto co jsem dnes prožila, jsem věděla, že tento náročný den ještě neskončil. Věděla jsem totiž, že doma to bude ještě horší a namáhavější. Se smutkem jsem otevřela dveře mého bytu. To jsem to ale dopadla. Řekla jsem si v duchu. Většinou se lidi domů vrací odpočinout, já to tak ale nemám. Kdyby byla doma alespoň dcera, jediný důvod proč žít. „Hej ty došel chlast!“ ozvalo se přes hlasitě hrající televizi. Jak jinak můj manžel. A nebyl by to on, kdyby nebyl opilí. Ignorovala jsem ho. Tiše jsem ze sebe shodila kabát a vyzula si boty. Podívala jsem se do zrcadla. Mé tělo spíš připomínalo tělo narkomana, než tělo dospělého člověka v nejlepších letech. Končetiny připomínající párátka z důvodu neschopnosti příjímání potravy díky stresu. A můj obličej znetvořen podlitinami a modřinami. Kam si to až dotáhla. „Řekl jsem, že došel chlast!“ opět se ozvalo z obývacího pokoje. Tentokrát mnohem hlasitěji a agresivněji. „Ano, už pro něho jdu“ šeptla jsem tiše. A rychlím krokem jsem se vydala do nejbližšího obchodu, který byl asi půl hodiny daleko.
Byl krásný podvečer. Venku bylo šero. Měsíc už se usmíval na obloze. Domy svítili jako lucerničky. Tyto věci ve mně vyvolávali pocit štěstí. Připomínali mi mé děctvý. Dny kdy jsem byla naprosto bezstarostná, dny kdy jsem žila ještě u rodičů. Pamatuji si jak jsem si plánovala svůj krásný dospělí život. Hodného manžela, velký dům s bazénem, dvě nádherné děti. Tyto sny se rozplynuli, když jsem zjistila koho jsem si to vlastně vzala. Často se říká že je láska slepá a proto by se lidi neměli brát v zamilovanosti. Mohli by pak dopadnout jako já. Vzít si tyrana. Domů se mi vůbec nechce a tak se jen tak procházím parkem, uvažujíc o životě. Zajímalo by mě za co mě zmlátí dneska, snad ne zade za to že dýchám.
Domů jsem se vrátila něco po deváté. Díky bohu už spal. Opět u televize. Hlas televize byl ztlumený a bytem se rozléhal praskot ohně v krbu. Dvě věci, ze kterých jde cítit teplo domova. Nervozita ze mě trochu spadla, když jsem zjistila, že dneska žádný řev, biti a nic podobného nebude. Potichu jsem vklouzla do postele a za nedlouho usla. Zdál se mi nádherný sen. O tom že už bylo po všem a já se neprobudila. V klidu jsem ležela. Můj výraz byl naprosto klidný. I přes to co jsem prožila, byl bezstarostný. Hřálo mě příjemné teplo. Teplo klidně přibývalo na síle a s ním i rudá zář. Rudá zář svítila jako ty květy růží, které mi dala má dcera na hrob. Rudá zář mě pomalu oslepovala. Pohlédla jsem dceři do očí, které měla unavené pláčem. Ona mě ale ignorovala, jako by mě vůbec neviděla. Přišla jsem si jako vzduch. Jako prach ve vesmíru. Jako úplné nic. Ale i přes to jsem byla stále klidná. „Maminko, odpočívej v pokoji“ řekla tichým hlasem a po tváři se jí rozkutáleli slzy. Její přání mi bylo jako rozkazem. A já se opět ocitla v malém prostoru. Šla tu cítit zatuchlina a smrt. Tyto dvě vůně se pomalu měnili v pach kouře. Kouře přibývalo. A po chvíli se na mém klidném místečku nedalo dýchat. Dráždivý pach ve mně vyvolal kašel. Začala jsem se dusit. Můj vysněný život vymizel jako mlha nad lesy. Otevřela jsem oči a octla se zpět v kruté realitě. Brzo jsem zjistila, že kouř nebyl pouhou iluzí vyvolanou sněním. Stala jsem z postele a šla otevřít okno. Moc tomu nepomohlo a kouře přibývalo víc a víc. Podívala jsem se z okna. Určitě někdo zase pálí plasty jak to mají zdejší ve zvyku. Pomyslela jsem si. Pravda ale byla jiná. Z vedlejšího pokoje vylézali nejméně pěti metrové plameny ohně. Dostat se ven! Jediné co mě v ten moment napadlo. Rozběhla jsem se k dveřím pokoje. Ale ty byli zamknuté. TEN PSYCHOPAT MĚ TU ZAMKL! Dveře byli horké šlo cítit že se za nimi teď odehrává silný boj jednoho z živlů. Panika mě úplně zaslepila. Začala jsem lítat po pokoji a shánět klíč od dveří . Co když jsem se zamkla podvědomě sama a klíč jsem schovala. Klíč však nebyl k nalezení. Vztekem jsem kopla do dveří. Celím mím tělem projela ostrá bolest, která mě složila na zem. Jedna z mích spodních končetin zůstala nehybně ležet nepřirozeně zkroucená. Jsi blbá!! Víš, že máš křehké kosti a ty uděláš tohle?! Nadávala jsem si. No tak lidi to nevidíte, že vám nad hlavami hoří byt?! Zavolejte hasiče! Ze sekund se stávali minuty a z minut hodiny. Zůstala jsem tam jen tak ležet na pospas ohni. A co jiného bych mohla dělat? Než čekat na svou smrt. Oheň nemilosrdně požíral byt. Místností se rozléhal praskot ohně a řítící se budovy. V hlavě mi probíhali nezodpovězené otázky. Co zapříčinilo požár? Byl to můj manžel? Nebo někdo jiný? Utekl? Nebo čeká na smrt stejně jako já. Jak asi skončí má dcera? Jak ráda bych jí teď viděla a dala bych jí poslední sbohem. Tělem se mi opět prohnal proud paniky. Chci ven! Nechci umřít! Mám dceru! Začala jsem hystericky řvát, máchat rukama a bouchat kolem sebe. Nevážila jsem si jí. Jak ráda bych jí objala. Jak ráda bych s ní začala nový život. Sežraná ohněm je nejhorší smrt, protože osoba, která zůstane, na tomto světě ví, že si tam byla a zůstal s tebe jen popel. Popel, který zasypali trosky. Nemůže ti dát ani poslední sbohem. Nemůže tě držet v náručí, když naposledy vydychneš. To co teď prožívám, se nedá popsat. Pouhé slova nestačí. Beznaděje. Strach. „Chybíš mi“ šeptla jsem do požírajícího mě temna. Snad jen aby po mě na světě zůstalo nezodpovězené chybíš mi. Nečekala jsem odpověď. Cítila jsem, že každou chvíli odejdu. A najednou praskot ohně přehlučil hlasité výkřiky sirény. To už ale bylo pozdě.
* * *
„Umřela jsem?“
„Ne, zachránili tě“ řekla klidným hlasem osoba mé dceři podobná, sedící vedle jakési postele.
Zůstala jsem mlčky sedět svírajíc její ruku. Zůstala jsem v šoku. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Zachránili! Trosku jako já zachránili. Člověk, který mě zachránil měl určitě svůj nádherný život, ženu, děti , velký dům, auto. Všechno to riskoval jen aby zachránil někoho jako jsem já. Trosku, která nemá nic. Snad jen milující dceru. A o tom to asi vše je, o lásce. O lásce k životu a k lidem. Hasičem se nemůže stát jen tak někdo snad jen celím srdcem milující člověk. Člověk, který je schopen obětovat celí svůj život jedné zoufalé osobě žadonící o druhou šanci. Šanci, hrát tuto zvláštní hru jménem život. A já jí dostala. Požár moje tělo naprosto odrovnal. Ale i tak se uchopím této šance a nepustím ji.
A TO JEN DÍKY HASIČUM!
...
(Kláriška, 26. 5. 2016 22:09)